S Tarou jsme si přes internet dopisovali už roky, věděl jsem o ní snad všechno, ale nikdy jsme se osobně nesetkali. Když měla čas přihlásila se na ICQ a pokecali jsem o všem možném, o vtazích, počítačích i sexu. Přes léto bývala Tara obvykle celu dobu pryč a dopisovali jsme si zas až v záři, kdy začala škola.

„Když jsem se poprvé milovala, měla jsem doslova studenou prdel. Bylo mi čtrnáct a byla jsem děsně zvědavá, jaké to bude. Jednou v říjnu jsem viděla kluka, který vypadal na to, že by ze mě mohl udělat ženskou. Měli jsme jen jeden problém. Neměli jsme kde. Nakonec zůstala jediná možnost — park. Bylo něco kolem nuly, ale byli jsme do sebe tak zakoukaní, že jsme se svlékli na trávníku ve veřejném parku.

Pozoroval ji každé ráno. Ležela tam nahá, krásná a nepřístupná. On byl sluha a ona hraběnka. Musel se spokojit s tím, že se dívá. Že může obdivovat jemné tvary jejích ňader, a když se sklání, že vidí celou její neposkvrněnou krásu. Musel se spokojit tím, že den co den hraběnku pozoroval... Na hraběnce Francesce De Blanche nebylo nic zvláštního. Vůbec nic. Jistě, byla mimořádně krásná, poměrně mladá, nesmírně bohatá a nedávnou ovdověla, ale to přece nic nebylo!

Potkali se na náměstí před cukrárnou na počátku prázdnin. Z dálky už o sobě věděli. Vzájemně se přitahovali, jak si pak řekli ještě toho dne, a byla v tom jistá osudovost, která spojuje dva neznámé lidi... „Ahoj," pozdravila ho s rukama v kapsách šortek. Usmál se. Sundal si sluneční brýle, mrkl modrýma očima a klidněji vzal za ruku. Nebránila se. Nálada toho léta už byla taková.

Nevím jak začít. Pocity rozhořčení se ve mně mísí s pocity studu, vztek střídá úžas, co všechno je možné, a někde v koutku, to si přiznat musím, hoří i plamínek vzrušení. Už přes týden si lámu hlavu co s tím a zatím jsem nedošla k žádnému závěru. Jsem ředitelkou městské knihovny, vím, že nesu zodpovědnost za vše, co se v této instituci děje, ale v případě Violy Volné jsem bezradná.